Bali – den dvanáctý

Výstup na Batur jsme plánovali při obou našich předešlých návštěvách Bali, ale je to trochu komplikované. Vstávat musíte po jedné v noci, protože v půl druhé vás vyzvedne Gede, aby vás k sopce zavezl včas. Jedete přes dvě hodiny přes celý ostrov, abyste okolo čtvrté ranní, s baterkami v rukách či na čelech, s průvodcem vpředu i vzadu a s černočerným podložím pod nohama vyrazili na vrchol. Pro dospělého to je v pohodě. Nevěděli jsme však, zda je to úplně vhodné pro děti. A když jsme se rozhodli, že není, nevěděli jsme zase, kdy se pak ráno vrátíme a nechávat je samotné přes noc a pak ještě třeba celé dopoledne, se nám moc nechtělo. Ale tentokrát, když tu byli naši, jsme si řekli „Dneska by to šlo!“ a vy tam zas budete mít nás a na děti dohlédneme, takže by to asi taky šlo… Gede říkal, že nám na sopce nic nehrozí, že jeho bratranec o tom něco ví, že pod ní už řadu let bydlí a je to v cajku, dokonce i když vedle Agung lehce pokuřuje, a že pro nás přijede zaručeně včas, průvodce nám zajistí, protože bez něj se nahoru jít nedá (a měl pravdu), neboť cesta vzhůru je trnitá, nebo spíš kamenitá a je třeba mít ji opravdu trochu najetou.

Když začne v jednu v noci zvonit budík, zdá se vám, že se vám to zdá a přemýšlíte, jak se z toho šíleného výletu vyvlíknout. Jenže už není cesty zpět. Za pár minut tu bude řidič, průvodce je připraven vás bezpečně dovést až na vrcholek, děti by se vám ráno asi taky vysmály, že jste nakonec vyměkli. Takže omýt, obléknout, uvařit kávu, zabalit batůžek, kde by asi poprvé a naposledy na Bali neměla chybět teplá mikina, ponožky, pevnější boty, v žabkách se vám tam půjde pěkně blbě a šup na hlavní, Gede už je „asi“ na cestě. Je noc, zácpy opadly, mohl by přijet včas. Mohl, ale nepřijel. I uprostřed noci si tenhle chlapík drží svou tradiční půlhodinku. Ale jste tak rádi, že nakonec přijel, že to ani nijak příliš nekomentujete. Snažíte se alespoň na pár minut v autě klimbnout. Přeci jen, máte před sebou dvouhodinový výstup na sopku, energie bude třeba. Vzbudí vás, jak řidič telefonuje. Nerozumíte ani slovo, ale zdá se vám, že trochu bloudí a není si příliš jistý. A když zastaví a začne auto otáčet, získáte téměř jistotu, že jste v bryndě. Východ slunce na vrcholu se pomalu, ale jistě rozplývá před očima. Vidíte, jak nespíte celou noc, abyste se k Baturu asi ani nepodívali. Když už vás opustí i ta poslední kapka naděje, najednou se objeví takový malý špinavý domeček a u něj několik dalších aut. Uvnitř sedí pár dalších lidí, co jsou oblečení podobně jako vy. Vypadá to, že na vás čekají a oči se vám opět rozhoří v naději, že jste nevstávali zbytečně. Okolo vstupních dveří tohoto skromného příbytku, kam dopadá kužel světla, se rojí tisíce tak dvou až tří centimetrových broučků. Pěkně si tam ťapou sem a tam, takže když vám nabízejí kávu a zákusek, raději odmítáte. Cestou na vrchol je to s toaletami docela bída, a když jsou broučci tady, jakpak to asi vypadá v kuchyni? Sedíte a sedíte, hodiny plynou a nic moc se neděje. Přijíždějí další taxi a přivážejí další lidi.

Najednou někdo zavelí: „Vyrážíme!“, všichni se vracíme do aut a hromadně se přesouváme k vulkánu. Čtyři hodiny už dávno odbily a vy si představujete, jakou rychlostí asi budete muset do kopce běžet, abyste se mohli pokochat vycházejícím sluncem. Pak minete parkoviště, kde stojí většina auta a autobusů a pokračujete dál. Cestou za sebou necháváte větší či menší skupinky lidí kterak se, pěkně po svých, sunou směrem k Baturu. „Jedeme pozdě, musím s vámi zajet blíž,“ zahlásí Gede. „Alespoň se nemusíte táhnout po té silnici. V kopci je to o moc větší zábava.“ Zařehtá se. Koneckonců, proč ne. Máte poprvé za dnešní dobrodružnou noc pocit, že by všechno mohlo ještě dobře dopadnout. Parkujete těsně pod vulkánem, je stále tma tmoucí, nad hlavami je nebe pokryté miliony hvězd a před vámi 2000 m. Vzhlédnete k sopce a vidíte odspodu až na vrchol pás světel, který vytvářejí vaši spoluvýstupníci. Někteří už jsou skoro nahoře, někteří, jako vy jsou těsně před stoupáním a některé chudáky jste nechali po pěti kilometrové cestě na silnici.

„Tak si to pěkně užijte. Tady nahoře na vás čekat nemůžu, budu dole na parkovišti, tak se za pár hodin uvidíme, ok?“ „Jasně!“ odpovídáte a přidáváte se ke skupině mladých, vtipných Francouzů. Je těsně před pátou, seznamujete se s průvodkyněmi, které vás na vrchol doprovodí, fasujete baterku a vyrážíte vzhůru. Dále není příliš co popisovat. Francouz před vámi, Francouz za vámi, všude tma a převýšení krok za krokem vyšší. Ale žádný strach. Nejde o žádný clambing, po čtyřech jdete maximálně tak 4x – 5x za cestu. Tím, že je tma, nevidíte příliš, kam šlapete, ale ani kolik toho máte ještě před sebou. Takže vás nic netrápí. Jen stoupáte a stoupáte, maličko se potíte, ale za slabou hodinu se ocitáte na vrcholu sopky Batur, ze které je téměř na dosah i Agung, jen její vrcholek je ještě o 2000 m blíže ke slunci. Sednete na zadek, obléknete mikinu, protože nahoře přituhlo a poprvé máte šanci se rozhlédnout okolo sebe. Slunce už se blíží, není vidět, ale už není úplná tma. Vy vidíte, že sedíte vysoko nad mraky, vesnice pod vámi skrz ně vůbec nejsou vidět. Popíjíte kávu, co vám vaše průvodkyně nabízí a najednou se to děje. Skutečný zázrak. Vysoko nad ostrovem, v chladu a unavení jste svědky něčeho naprosto mimořádného. Východ slunce, o kterém tam dole, pod mraky nemají ani ponětí, sledujete vy v přímém přenose a padá vám brada. Všude kolem jsou stovky lidí, ale všichni teď mlčí a společně s vámi si vychutnávají tuhle nádhernou podívanou. Přejete si, ať trvá věčně tohle přírodní představení. Už nelitujete ani minutu, že jste nevyspalí, že máte trochu hlad, že je vám zima, tohle všechno vem čert, protože jste svědky něčeho naprosto unikátního. Už nebudu rušit. Užívejte…

A pak cesta dolů. Kdy důkladně zmapujete, kde jste všude šlapali, co jste všechno míjeli a konstatujete, že nahoru se šlo možná o něco pohodlněji. Když dorazíte na první záchytné parkoviště, kde vás vyhazoval Gede, průvodkyně se s vámi loučí a říkají, že se máte dál vydat po silnici k místu, kde na vás bude čekat auto. Je to bratru pět nezáživných kilometrů po silnici. Poděkujete děvčatům, která mají v osm ráno už po práci. Jdou domů obstarat děti a odpočinout si, protože v noci zase vstanou, aby vyrazily s dalšími nadšenci vzhůru. Při podávání ruky jim vtisknete bankovku, která je navíc, nad jejich obvyklou odměnu. Mají radost, poděkují a pěkně se s vámi rozloučí. Vyráží na hodinovou cestu k autu. Pěkně šlapete, vstřebáváte zážitky a říkáte si, že to zpoždění nebylo vůbec k zahození, že jste nemuseli tu cestu šlapat alespoň nahoru, když teď musíte dolů. Slunce už zase pere o sto šest, odhazujete svršky, přezouváte se do žabek, pokud je máte v batohu, když tu najednou na vás zatroubí dva skútry. Na nich jsou holky průvodkyně a říkají, ať si k nim přisednete. To s radostí činíte a tak jste na parkovišti u Gedeho natotata. Někdy se drobné úplatky prostě vyplatí. Únava kulminuje. Padnete do sedaček a těsně před tím, než vám zaklapnou víka, zavelíte „Domů!“ A když upadáte do sladkého spánku, před očima stále vidíte tu nádhernou podívanou – Agung, slunce, mraky, svobodu! Dobrou!