Bali – den osmý

I na Bali je spousta potápěčských základen. Potápí se a šnorchluje především v oblasti Amed, což je severovýchodně od Canggu a bude to jistě boží zážitek. Naši kamarádi se v těchto místech potápěli i s roztomilým žralůčkem.

My jsme se ale nakonec vydali na Nusa Penidu. Ostrov, který je od Bali vzdálen asi 25 km a na který se dá pohodlně doskákat po vlnách oceánu speed boatem za Sanuru. Ten jen téměř za humny Canggu, takže se nemusíte nikam příliš harcovat, sbalíte saky paky na tři dny a vyrazíte za úsvitu s Gedem do přístavu. Už víte, že odjezd je třeba posunout o půl hodiny, abyste měli jistotu, že loď chytíte, že? Ta totiž, na rozdíl od Gedeho, jezdí přesně. Lepší je, dát si v přístavu dobrou kávu, než naskakovat do rozjíždějící se lodi, jak se skoro stalo nám. Byli jsme domluvení, že nás pan šofér vyzvedne v 7:30 a už v sedm 7:35 psal, že pro nás právě shání řidiče, protože sám nemůže přijet. No, co byste asi tak řekli? Že už s ním nikdy nikam nepojedete? To jsme si také říkali, ale jiného, který jezdí za tak příznivou cenu celý den, jsme na Bali zatím nepotkali, takže jsme si řekli, že trocha toho napětí za 500 nám neuškodí.

Loď jsme chytli, protože nám Nyomanova (Nyoman je pán domu, kde budete trávit svou dovolenou) žena Ni Luh dohodila svého bratrance, který se objevil během deseti minut a bezpečně nás do přístavu odvezl. Byl odliv a tak jsme pěkně zuli botky, vykasali kraťásky a do lodi nastupovali nikoli z mola či pevniny, ale pěkně po kolena (nižší jedinci) i po stehna osolení oceánem. Během cesty však stačíte perfektně uschnout a na Nusa Penidě vystupujete suchou nohou na molo, protože máte štěstí a je zrovna příliv. Ubytování je od přístavu sotva 300 kroků. Jsou to Češi, s českými instruktory potápění, s českou kuchyní a jsou děsně milí.

Pokoje a zejména koupelna jsou trochu na pankáče (majitelé prominou), ale nejste přece žádný ořezávátka a něco vydržíte, ne? Zdržíte se maximálně tři noci, to se dá přežít. Teda takhle, budete-li si chtít udělat kurz PADI OWD, potřebujete na něj tři celé dny, takže možná i čtyři noci. Pokud se budete zkušebně potápět, zabere vám to dvě dopoledne, během nichž půjdete celkem 4x na 50 minut pod vodu. To byl i náš případ.

Potápět se, byl můj odvěký sen a byla jsem šťastná, že se ke mně přidali i páni kluci. Teda až na mého muže, který je nad vodou jedním z nejodvážnějších lidí, co znám, ale už jen představa, že by strčil hlavu pod hladinu a zjistil, kdo tam všechno bydlí, ho odvahy významně zbavuje. (pozn. autora – po podrobném zhlédnutí našeho dokumentu „pod vodou“ se rozhodl vystoupit ze své komfortní zóny a nenechat si tenhle zážitek v nejbližší době ujít, jupííí) Ani já jsem ale netušila, jestli nakonec nedostanu strach, je to přeci jen úplně jiný svět.

Pochutnáváte si na řízku s bramborovou kaší po balijsku, je přibližně půl jedné a pravděpodobně se právě vrací Tom – instruktor s vašimi „kolegy potápěči“ z dnešních ponorů. Všichni se tváří radostně, sdělují vám, že dnes viděli několik želv, sem tam barakudu a že si to náramně užili. „Tak se najezte, já taky něco spolknu a vlítneme na to, jo?“ konstatuje Tom.

Když před vás předloží něco jako zdravotní dotazník, ve kterém je třeba asi na 50 otázek týkajících se vašeho zdravotního stavu odpovědět ne, jinak je s potápěním konec, začnete možná přemýšlet, proč se vás na tohle všechno ptají a co se asi všechno dole může stát. A když pak Tom začne vysvětlovat, která hadička je na co, jak se nadechnout, jak vydechnout, jak si čistit pod vodou brýle, když do nich nateče voda, jak zjistíte, kolik máte v láhvi ještě vzduchu, jak je třeba se držet blízko u sebe, protože spodní proudy jsou nevypočitatelné, vaše výrazy ve tváři dost zvážní.

Já koukala nejdříve na Míšu, který se tvářil jakoby nic, pak na kluky, kteří bedlivě poslouchali a pečlivě do hlaviček zapisovali každé Tomovo slovo. Cítila jsem se nejistě. Tolik nových věcí, které jsem nikdy nedělala, půlku už jsem z nich navíc zase zapomněla. Budu mít starostí sama se sebou habakuk, abych „přežila“ a ještě do toho namočím své dva syny? Co teď. Mám se začít klepat i navenek a vystrašit je tak, že se na to vykašlou a já asi s nimi? Nebo mám dělat, že je to všechno naprosto v pohodě a věřit Tomovi, který působil jako absolutní profík a budil ve mně fakt důvěru? Zrovna, když jsem se rozhodla, že Bé je správně, Tom prohlásil: „Vypadá to, že jste všechno pochopili, teď si půjdete vybrat výstroj a mám ještě jednu zprávu.

Bohužel mám něco s uchem, nemůžu se jít s vámi zítra potápět. Místo mě přijde Erika. Je to Italka a je skvělá.“ No tak paráda! Přesně to jsem chtěla slyšet. Poprvé na dně oceánu, poprvé s klukama a nějakou Italkou, které možná ani nebudu rozumět, protože má anglická slovní zásoba v oblasti potápění nebude nejsilnější, to dá rozum. Naštěstí, pod vodou se toho příliš nenamluví, takže proč se vlastně strachovat. Stále jsem byla odhodlaná jít do toho. Vybrala jsem si slušivý neopren, abych pod vodou nedělala ostudu, o něco málo méně slušivou masku, přesně padnoucí ploutve a všechny ty hadičky kolem už jsem nechala na instruktorovi. Když jsme měli všichni všechno, potřásli jsme si pravicí a rozešli se každý po své práci.

Aby toho adrenalinu na Nusa Penidě nebylo náhodou málo, rozhodli jsme se, celá parta, vyrazit na skútrech napříč ostrovem. Původně jsem se zaradovala, protože jde o malý ostrov, tudíž i o málo lidí. To bude pohodička, né jako na Bali, těšili jsme se. O co méně lidí je na Nusa Penidě, o to méně kvalitní jsou silnice zde. O krajnicích nemůže být řeč. Silnice končí a pak už je jen sráz. A po rovině tady nevede snad žádná silnice. Buď hodně zprudka stoupáte, nebo hooodně zprudka klesáte. A když říkám hodně zprudka, tak myslím hodně zprudka. Nahoru máte pocit, že spadnete na záda ze skútru a dolů se na vás spolujezdec nalepí tak, že máte téměř hrudník přitisknutý k řidítkům. A moc zajímavá je také šířka silnic. Je totiž maximálně na šíři jednoho vozu, ale je obousměrná. Auto se skútrem se vyhne tak tak, ale auto s autem… To je v podstatě nemožné. Jenže Crystal Bay je tak nádherná, že nevidět ji, by byl prostě hřích. Takže zatněte zuby a vzhůru dolů! Dali to i naši, s pár zajížďkami do škarpy, takže odvahu!

Až přijdete na tu nádhernou pláž, nelehejte si hned na prvním místě, které se vám nabízí. Dejte se vlevo a vysápejte se přes jeden obrovský kámen pěkně do kopce, nahoře se rozhlédněte a pak šup přes kopec dolů. Naleznete pláž, kde nebude téměř nikdo. Jen oceán, skály a vy! Romantika jako blázen. Původně jsme plánovali, že tam zůstaneme do západu slunce, bude jistě nádherný, ale představa, že jedeme na skútrech zpět v úplné tmě, protože kdo by hledal na Nusa Penidě veřejné osvětlení, nás donutila opustit toto kouzelné místo ještě za světla. A myslím, že naše rozhodnutí bylo správné. Západ slunce kousek od vašeho ubytování je neméně nádherný a jde se jen pár kroků pěšky k oceánu. Krásnou dobrou noc, zítra to bude stát sakra za to!