Bali – den sedmý

Když sedíte na Batu Bolong a koukáte na divoký oceán, přímo proti vám je jakýsi výběžek – to je Uluwatu, nádherný chrám vysoko nad oceánem, který byste si také nejspíš neměli nechat ujít. A když se podíváte jen o pár centimetrů více vlevo, uvidíte sochu, která vyčnívá vysoko nad horizont. To je obrovitá socha orla, který na svých zádech nese Visnu, Boha, jež většina hinduistů pokládá za Boha nejvyššího.

To jsme vlastně taky ještě nezmínili, že ač je Indonésie největší muslimskou zemí na světě, je Bali ostrovem hinduistů. A to je jistě jedna z příčin toho, proč se sem lidé tak rádi vrací. Myšlení, chování a přístup lidí vyznávající toto náboženství je pro našince jak z pohádky, ale v jejich podání se mění v realitu a to je to, co nás tolik přitahuje.

Zdá se vám, že Garuda i Uluwatu jsou trochu z ruky? Tak to se vám nezdá. Jednou jsme tam jeli na motorkách, ale řeknu vám, že zadky jsme měli natřesený, ruce otlačený. Je lepší se domluvit s Gedem a nechat se tam odvést autem. Nebude to rychlejší, ale snad o něco pohodlnější. Dobře, že jste se rozhodli vyrazit už před obědem. Cestou někde něco jistě zhltnete, ale budete mít jistotu, že stihnete západ slunce na Uluwatu, protože tam to (na rozdíl od Tanah Lotu) téměř vždycky klapne a jde o nádhernou podívanou.

Nenechte se při příjezdu odradit frontou na lístky. Jde to celkem rychle a park s Garudou je tak velký, že si tam občas budete možná připadat i osamocení. Jen na těch nej… fotografických místech si budete muset chvilku počkat na záběry s vašimi úsměvy bez lidí. Když jsme tam byli my, socha byla těsně před dokončením. Domníváme se, že teď se do ní bude dát dokonce i vlézt a pořádně se rozhlédnout po ostrově. Rozhodně si to v příštím roce nemůžeme nechat ujít. Cestou zpět budete míjet divadlo, a když uslyšíte balijské rytmy, rozhodně nakoukněte. Nebo ne, spíš se posaďte a vychutnejte si jeden z nejznámějších místních tanců – Barong – který představuje odvěký souboj dobra se zlem. A určitě si počkejte i na opičí tanec Kecak a pohyby umělce v masce opice si uložte do paměti, protože už zhruba za hodinu budete moci dokonale posoudit, jak moc se přiblížil pohybům těch skutečných. „U Garudy“ jsme také poprvé ochutnali takovou tu zmrzlinu, která se mrazí přímo před vámi z nějaké ochucené směsi a točí se do takových malých ruliček a dává se do kelímku. Ta je na osvěžení v tom vedru celkem fajn. I když jsem ji letos už viděla seškrabávat i u nás, takže to pro vás asi žádná novinka nebude. Ale cestou na Uluwatu si ji v autě docela pěkně vychutnáte.

Ani tady se nenechte otrávit tou spoustou aut a motorek. Chrám se rozkládá na velice rozlehlém území a tlačenice bývá jen u těch nej… nej… nej… výhledů a nej… nej… nej… míst. Tím se rozhodně netrapte, ale… na něco je třeba si pekelný pozor dát! Na Uluwatu žije tak milion stotisíc opic a jsou drzé jako opice. Proč? Kradou jako straky! Kradou všechno, co ukrást lze! Strhávají náušnice, gumičky z vlasů, berou telefony, žabky, brýle (dioptrické nevyjímaje, jak jsme pro vás ověřili na babiččinu kůži), drahé foťáky a tranzistoráky, prostě všechno, co urvat jde. Na to myslete, všechno schovejte do batohů a mějte se na pozoru. Jsou to mrchy proradné a vychytralé. Když něco ukradnou, strážci parku s nimi pro ně nepotřebné, ale pro vás vcelku důležité věci, vymění za kus žvance. Takže čím více kradou, tím více se nají. Jenže nejdříve musí pečlivě prozkoumat, jestli to, co vám šmikly, není náhodou k jídlu a při bližším ohledání – tu odpadne nožička z brýlí, tu praskne displej na mobilu, tu náušnice spadne z útesu. Zkrátka věci už se vám nikdy nevrátí v takovém stavu, v jakém vám byly zcizeny. Ale kdo by odolal, když turisté jsou tak neohrabaní, pomalí a neopatrní? Na druhou stranu jde o nezapomenutelný zážitek, takže se nenechte vystrašit takovými roztomilými zlodějskými recidivisty, minimalizujte riziko napadení a vítejte na Uluwatu! Viděli jste už někdy něco tak nádherného jako je tenhle chrám v západu slunce? Já myslím, že ne. Načerpejte energii, hodně energie, cesta domů bude sakra dlouhá!