Bali – den devátý

Až budete snídat a zahlédnete od oceánu přicházet novodobou mořskou pannu s dredy až pod zadek, rovnou v neoprenu s vrchní částí uvázanou kolem pasu, ve velkých slunečních brýlích, vězte, že přišla vaše instruktorka Erika. Nechá vás dojíst, ale nedočkavě přešlapuje, aby vám potřásla pravicí a aby přezkoušela, že všechno vaše vybavení funguje, jak má. „A teď mami, půjdeme někam do bazénu, abychom si to vyzkoušeli?“ „Myslím, že jo, kluci, nebo alespoň někam do mělčiny, abychom věděli, jak to funguje“ Dělám chytrou.

Oblékáme se do přiléhavých černých neoprenů, připomínáme lachtany, bereme ploutve, masky a spoustu hadiček a vyrážíme k vodě, kde na nás čeká loď, její kapitán Arafat a další spolupotápěči. Usedáme, Arafat startuje loď a vyplouváme na širý oceán. „Aha, tak z mělčinového tréninku nejspíš nebude vůbec nic.“ Pomyslím si a snažím se, aby můj veselý výraz v obličeji plný očekávání a radosti nevymizel a nevystrašil chlapce. Snad se mi to daří i v okamžiku, kdy se loď zastaví a Erika zavelí, navléknout láhve. Jsou těžké jako blázen, jedna váží celých 25 kg. Ale pereme se všichni statečně. Erika už sedí na okraji lodi, říká, že na nás počká dole a v téměř stejném okamžiku hází záda do oceánu. Snažíme se to po ní opakovat, plácneme tam sebou taky a já mám najednou děsnou chuť začít křičet, že mě dolů nikdo nedostane, ale nemůžu si to prostě dovolit. Co by si o mě kluci asi pomysleli.

„Jdeme na to?“ ptá se Erika. Ještě si v rychlosti připomeneme pár povelů, jak se budeme pod vodou domlouvat a už mačkáme caplík na hadičce, který nás pomalu spouští pod vodu. Chytáme si nosy a funíme – tedy ekvalizujeme o sto šest. A víte co? Ono to normálně funguje. Uši nebolí, když se nemrskáme, tak pomalu klesáme a během několika vteřin jsme ve světě, který nám byl až do dnešních dní zcela uzavřený. Cítíme se tady dole úplně bezpečně. Za zády máme zkušenou mořskou pannu, pod námi tisíce pestrobarevných korálů a miliony malých rybek. Všechny spokojeně a v naprostém klidu proplouvají tou nádherou a zdá se nám, že nás, podivné velké černé bublající stvoření berou s naprostou samozřejmostí mezi sebe. Nevypadá, že bychom je rušili, přijímají naši odfukující partu jako součást jejich království, jakoby říkali „Buďte vítáni v naší pestrobarevné zemi a našeho poklidného života užívejte plnými doušky!“ Obrazně samozřejmě, o douškách nemůže být v patnáctimetrové hloubce ani řeč.

Rozhlížím se a cítím dojetí. Slzy se mi valí do očí, ale neopustí důlky, zůstávají uvnitř. Pod vodou prostě brečet nejde. Najednou mi někdo klepe na rameno, je to Máťa a ukazuje kamsi vlevo. Otáčím hlavu a už ji vidím. Jen pár metrů od nás, v podstatě na dosah ruky plave želva. Valíme bulvy všichni. Příroda je tady fantastická. Úplně jiná než na souši. Tam se vás zvířata spíše bojí, zdrhají, jen praskne větvička. Tady ne, tady vás okukují, přiblíží se na pár centimetrů, aby si vás prohlédli. Pěkně v klidu, míru a s velkým zájmem. Čas se tu zpomalil na minimum. Vůbec nikdo nikam nespěchá. A je to nakažlivé. Najednou nikam nespěcháte ani vy. Jen tak se necháte unášet vodou a šplouch za šplouchem se stáváte součástí tohohle světa. Zapomenete na všechno. Na to, že se právě nacházíte 12 metrů pod vodou, že vám v láhvi ubývá kyslík, že vás proudy mohou unést i kilometry od vaší lodi. Věříte mořské panně Erice a potápíte se. Nejspíš poprvé v životě, ale dobře víte, že rozhodně ne naposledy. Po 40 minutách vám Erika ukáže, že půjdete ven. Vystřelí balonek na hladinu a tím dá Arafatovi znamení, že už jdeme nahoru a může si pro nás s lodí přijet. Když lezeme ven, láhve jsou stále pekelně těžké, ale díky adrenalinu, který náš mozek zaplavil, se usmíváme a oči nám září! Už abychom tam byli znovu.

Druhý ponor slibuje něco, co se vám hned tak někde nepřihodí. Jedeme lodí na místo, které tu nazývají Manta point a je doufám jasné proč. Když všechno dobře dopadne a my budeme mít štěstí, budeme se dnes potápět s mantou. „Pokud ji uvidíme, nepřibližujte se k ní. Když si bude chtít hrát, připluje sama.“ Říká Erika a je se uchechtnu, protože si myslím, že je to vtip, že by si s námi chtěla manta hrát. Ale Erika to myslí vážně. „Není to nic neobvyklého, manty mají moc rády potápěče, protože je bublinky, které vypouštějí, příjemně šimrají na bříšku.“ říká a my už se nebojíme, my už se jen nemůžeme dočkat. Na Manta pointu je voda o moc studenější. Klepeme celkem kosu, když proplouváme téměř u dna obklopeni barakudami. Jenže když se hejno těchto dravců rozestoupí, staneme tváří v tvář obří mantě. Mává svými obrovskými křídli a míří si to rovnou k nám. Je nádherná! Letí oceánem v doprovodu nějaké malé rybky pod bříškem, rozráží vodu a prolétá kolem nás. Jen zíráme, protože víme, že máme fakt z pr… kliku. Vidět mantu je prostě štěstí. Vychutnáváme si každé mávnutí a sledujeme ji, dokud nám úplně nezmizí v hlubinách oceánu. Zážitek na celý život si z tohoto světa odnášíme, a když Dáda vyleze z vody a prohlásí „Stěhuju se někam, kde se budu moct každý den potápět“, vím, že tohle ze své paměti hned tak nevymaže. A vy? Vy rozhodně taky ne! Potápění na Nusa Penidě patří k těm nejkrásnějším na světě, takže si ho nemůžete nechat ujít, i když se před ponořením možná budete klepat strachy! Vo tom žádná!

P. S. Pokud se nám skutečně nepodařilo získat si vaše srdce pro potápění a jste rozhodnutí tento zážitek doopravdy vynechat, nebudete se ani vy na Nusa Penidě nudit. Kdy jsme se s Dádou potápěli druhý den, druzí dva chlapi vyrazili na motorkách napříč ostrovem. Dorazili až na Broken Beach, kterou jistě mnozí znáte z fotografií. Jde o onu pověstně nádhernou pláž s děravým šutrem v oceánu. Cesta je tam prý pekelná, ale to zas asi není nic nového. Takže ani ti, kdož pod vodu nemíří, mohou směle zamířit na Nusa Penidu.

A ještě poslední poznámka pod čarou. Jestli si po pár dnech na Bali budete myslet, že si nevědí rady s plastovým odpadem a odpadem vůbec, buďte připraveni, že to je na tomto malém ostrově ještě o moc horší. Zní to nejspíš pateticky, ale bolelo mě fakt u srdce, když jsem viděla, jak jsou cesty a lesy zavalené odpadky. Snad dobrou zprávou je, že brněnský veterinář, který na Nusa Penidě v záchranné želví stanice zachraňuje želvy už mnoho let říkal, že se situace rok od roku zlepšuje, že to co vidíme dnes není nic proti tomu, co tu bylo před třemi, pěti lety. Tak snad se to bude zlepšovat i nadále, až na Nusa Penidu vyrazíte vy, bude to ještě o moc lepší.